Interwiev pro Babylon vedený redaktorem Petrem Placákem
Co byl 11. únor 1986 za den…
Ten den jsem přešel přes tak zvaný most špionů z komunistické říše do svobodného světa. Byl jsem tam převezen z III. NVS ve Valdicích, kam jsem byl odsouzen na třináct let, takže to je doslova den mého znovuzrození.
Pamatujete si na to, co se vám honilo v hlavě, když jste z Východu na Západ přecházel po Glienickém mostě u Berlína?
To byl celý sled událostí. Nejdříve mě převezli do Ruzyně, do věznice, odkud mě pak estébáci v doprovodu hlavního vyšetřovatele Horáka eskortovali na letiště, Horák pak se mnou nastoupil do letadla JAK 40, OK-BYL, z letky ministerstva vnitra, což říkám proto, že tím samým letadlem jsem byl eskortovaný do Prahy už v roce 1977 z Bulharska, když mě zatkli. Přiletěli jsme na východoněmecký letiště v Berlíně, kde mě Horák předal proti podpisu důstojníkům Stasi. A druhý den 11. února jsem pak odlétal ze západoberlínského Tempelhofu.
Měl vás Horák připoutaného k ruce?
Ne. Nebyl sám, kdo mě doprovázel a pak měli zbraně…
Letěli jste vedle sebe jako dva obchodní cestující …
No měl různý poznámky – teď o nás budete mluvit ošklivě atd., na což jsem mu řekl, pane plukovníku, já budu říkat jenom pravdu, to bude stačit. Jelikož to bylo všechno ze dne na den, tak mě chvíli předtím ve Valdicích ostříhali dohola (jako každé 2 týdny – prý z hygienických důvodů) tak abych prý nevypadal jako kriminálník, koupil mi Horák v Kotvě na cestu klobouk.
Cha cha cha.
Jo, a to je tady ten klobouk, s ním jsem přešel ten Glienický most, to je můj chapeau de liberté, ten je tady se mnou stále.
Chapeau de liberté od estébáka z Kotvy.
Jo a to nebylo všechno. Když jsme přiletěli do Berlína, byl únor, mrzlo a Stasi viděla, že jsem jenom v sáčku a v kalhotách, tak prohlásili, že takhle nemůžu jít a koupili mi baloňák.
Cha cha cha.
Takže jsem byl takhle vybavený, od StB i Stasi, a pak mě odvezli kousek na východ do Wandlitz na sídliště vysokých enderáckých hodnostářů, kde měli protiraketové kryty a já nevím co všechno, a mimo jiné tam Stasi měla i takovou vilku. Do ní mě přivezli a podle toho, kolik pistolníků tam kolem bylo, to vypadalo, že nás tam (postižených) bude víc. Já pořád nevěděl, o co přesně jde, ani Horák mi to neřekl, nesměl nebo nechtěl… Takže jsem do poslední chvíle nevěděl, co bude, jen jsem to tušil, protože jsem byl z Valdic ve spojení se světem přes šifrovaný dopisy, a taky se dalo leccos vyčíst mezi řádky z komunistického tisku, co psali nebo naopak nepsali. V Rudém právu stojí všechno (jak se říkalo), a i jiný denní tisk jsme tam měli, někdy však i s týdenním zpožděním a nepoužíval se jenom na čtení.
Takže jsem tam seděl a čekal, co bude. Asi tak dvě hodiny na to najednou zase mumraj a přivezli tam dalšího, a když jsem na něj mrkl, tak jsem věděl, že je to Žid, a protože měl papachu a byl takový jako neforemný, tak jsem říkal, to bude určitě Rusák. I když nás drželi od sebe, podařilo se nám prohodit pár slov.
Rusky?
Nejdřív rusky a pak jsme přešli na angličtinu. Byl to disident, který byl zavřený v Rusku a byl hlavní součástí celého toho spektáklu, což jsem se dozvěděl až potom.
Natan Ščaranskij.
Ano, Ščaranskij. Večer jsme dostali jídlo a rozdělili nás do pokojů, před každým dva pistolníci. „Chceš jít na toaletu? Zaklepej. My zjistíme jaká je situace, a pak tě pustíme.“ Když se člověk podíval z okna, tak v zahradě byl na každém rohu jeden. No zboží k výměně se pečlivě hlídalo
Druhý den toho jedenáctého jsme mezi osmou a devátou vyjeli směrem na jih, pod Berlín, na Potsdam, kde začínala berlínská zeď. Glienický most byl de facto její součástí, nesmělo se přes něj, sloužil jen pro vojenský přesuny, jak Američanů, tak Rusáků. Vezli nás tam Barkasem, jenom nás dva – dvě auta před náma, dvě auta za náma. Přijeli jsme tam a nějakou dobu čekali v tom Barkasu. Pak pro nás přišli a zase nás předávali – tady máte dva kusy, podepište nám to a můžete si je vzít. Tam si nás už převzal Vogel, což byl Honeckerův dvorní advokát, který zajišťoval tyhlety výměny – udělal jich, před námi i po nás, několik desítek, jenomže se o většině nevědělo. Ale tohle chtěli Američani i Rusové udělat jako divadlo pro veřejnost, který bylo víceméně domluvený už v roce osmdesát pět v Ženevě, kde se setkal Gorbačov s Reaganem. Reagan chtěl do soupisky té výměny Sacharova, ale to nešlo, a Ščaranský byl pak jako náhrada.
Američani trvali na tom, že jeho výměna jako disidenta proběhne zvlášť. A ti ostatní, že smějí jít až potom. Čili my jsme šli ze strany východní na stranu západní celkem čtyři. Ščaranskij, dva, co měli trest v NDR za špionáž, jeden jako agent CIA a druhý západoněmecké Bundesnachritendienst, a mě k tomu prostě přifařili.
Překročili jste hraniční čáru uprostřed mostu a bylo co…
Když jsme došli nakonec, tak se nám naskytl neskutečný pohled – celý to západoberlínský předmostí bylo obsypaný jako mraveniště ne stovkami, ale tisíci fotografů z celého světa, noviny, rozhlas, televizní stanice. To bylo naprosto fascinující. Pak si nás převzaly různé skupiny, Ščaranského zvlášť, zamával nám a odcházel. Letěl pak s americkým velvyslancem do Frankfurtu, kde na něj čekala žena.
Už jste se nikdy neviděli?
Ne, pak už jsem ho viděl jen v televizi. Když byl pak v Izraeli ministr v těch devadesátých letech, tak jsme přes něj něco vykomunikovali – já tady začal dělat do obchodu a někdo chtěl kontakt na něj, že ho znám, ale jinak jsme se už neviděli. Nás ostatní odvezl americký autobus na Tempelhof, kde nás naložili do amerického bombardéru a letěli jsme do Mnichova. Odtamtud jsme pak jeli autem, ti dva vystoupili v Karlsruhe a já pokračoval do Heilbronnu, kde mě čekali rodiče a byl tam i Milan Horáček, tehdejší zelenej v Bundestagu, který se taky hodně zasadil za to, že se ten můj případ zmedializoval.
Vyměnili nás asi za šest nebo osm lidí, ta jména bych musel někde dohledat, ale byli mezi nimi i dva Češi manželé Köcherovi, kteří byli zatčeni za špionáž ve Státech. Údajně to jejich zařazení do výměny prosadila ruská KGB.
Jak jste se vůbec dostal do téhle „exklusivní“ společnosti?
Složitě a víceméně za všechno můžu poděkovat hlavně mojí mámě, která neúnavně psala do celého světa a snažila se ten můj případ zmedializovat. První, co bylo, že mě adoptovala Amnesty International, různé skupiny z Evropy, přes Ameriku po Kanadu. Taky jsem dostal adopci přímo od státu New York. V té době byl prezidentem Reagan, na jehož administrativu byla napojena řada takových organizací. Hlavně anglický CDUP (Committee for Defence of the Unjustly Prosecuted), z kterého byl odvozen český VONS. Na jeho činnosti se podílel Josef Josten, což byl antikomunistický novinář a obhájce lidských práv, pražský rodák, účastník 2. odboje, který odešel po únoru 48 do exilu a celou svou kariéru zasvětil boji za svobodu a lidská práva, za což byl oceněn v mnoha státech – mimo jiné dostal od britské královny titul sira. Ten pro mě hrozně moc udělal, ale bohužel umřel ještě, než mě vyměnili. Já se aspoň zasadil po listopadu o to, aby dostal ocenění, když byl na hradě Havel, i přesto, že Tigrid Jostena moc nemusel.
Proč?
Nevím proč, jestli na něj žárlil… Každopádně on byl jeden z těch, který se zasadili o to, aby se můj případ dostal i do Ameriky, a taky o to, abych figuroval na různých seznamech, včetně olympijských her, kde se rozdávali letáčky o mém případu.
Jak celý ten váš příběh začal?
Neodehrálo by se to tak, jak se to odehrálo, kdybych se hned zpočátku hloupě nepřimotal do komunistických spárů – o tom jsem dlouho nechtěl ani mluvit, to jsou věci, s kterými se člověk nechlubí. V krátkosti řečeno, v roce 1968 dostal táta jako vysloužilý tenisový reprezentant a daviscupový hráč za odměnu, v uvozovkách, že mohl pod hlavičkou Pragosportu vyjet do Německa. Směl si vzít s sebou manželku, ale staršího syna ne. Mohl tam trénovat a větší část peněz odevzdávat čs. státu, a ten zbytek, co tam vydělal v markách, tak mu přepočítali a uložili na tuzexový účet.
V té době jsem byl na vojně, a protože jsem měl nějaké výsledky v tenise, chtěl jsem jít do Rudé hvězdy, když už musím být na té vojně, tak abych mohl aspoň hrát a z vojny se ulejt. Tak to nevyšlo. Tak jako spousta věcí předtím.
Ale protože jsme byli považovaní za takovou ne úplně košer rodinu, dědeček od maminky byl živnostník a k tomu Žid, Oskar Roubíček, jako z těch židovských vtipů, v Holešovicích na jatkách měl řeznictví, tak to nevyšlo, jako řada jiných věcí, ve škole atd. a místo tenisu mě dali k radistům, v Berouně, ačkoli jsem neměl s pípákama nikdy nic společného, nevěděl jsem, co to je. No ale jelikož jsem uměl německy a pomáhal jsem kontrášovi číst nějaké německé texty, udělali mě staršinou roty. Přišel osmašedesátý rok, srpen a já jako velitel vozu a skupiny osmi lidí jsme stavěli na Klínovci směr a jedenadvacátého nás tam Rusové zahákli. Já jsem klukům nechal rozdat samopaly a porušil jsem pečeť u bedny s ostrými náboji. a pár jich vzal, že je rozdám. Ale vůbec nic z toho nebylo, k přestřelce vůbec nedošlo – jenom přetahování s Rusákama, který nám pak všechno sebrali a nechtěli nás ze svého zajetí pustit. Tak jsme je přelstili, utekli a vrátili se do kasáren.
A za tuhle více méně prkotinu, že jsem neochránil ostré náboje, na mě pak vlítli kontráši, nastražili mi past a že to bude Sabinov, přičemž mi dali čas na rozmyšlenou: buď vojenský prokurátor, anebo že to můžeme nějak udělat, ale budeme od vás taky něco chtít – rodiče máte v Německu…
Bylo mi dvaadvacet, nevěděl jsem co a jak, seděl jsem v base a druhý den jsem řekl, že jo. Odvezli mě do vojenský nemocnice, kde jsem byl uklizený, a tam si pro mě chodili a začali mě školit. Takže jsem se asi během jednoho roku stal jejich agentem, nebo nevím, jak bych to nazval – prostě jsem podepsal slib mlčenlivosti vojenské kontrarozvědce, která mě chtěla hned po vojně vyšoupnout ven, to znamená, abych odjel za rodiči do Heilbronnu, kde byla tehdy americká posádka. Kdyby nebylo tohohle toho, tak by se to odvíjelo v tom roce 77 všechno jinak …
Dostal byste „normální“ paragraf …
Normálnímu paragrafu se tehdy říkalo „kopečky“ – tedy emigrace a u toho byla nejvyšší sazba dva roky.
Co po vás kontráši chtěli?
Po vojně, v roce sedmdesát, sedmdesát jedna, sedmdesát dva jsem proto směl odjet do Německa, kde jsem byl od kontrášů úkolovanej. Dokonce mě vycvičili na to dělat nějaké panoramatické fotografie. Měli zájem zmapovat v Heilbronnu tu komunitu kolem tenisu a Američanů, kdo s kým má jaké vztahy apod. Pak jsem se tam rozbil v autě, vyšetřovala to německá policie, což oni tady považovali za nějaký druh prozrazení, dekonspiraci. Nebyla to úplně pravda, ale pak to tak postupně uvadlo a jenom příležitostně po mě chtěli nějaké informace, ačkoli do Německa jsem jezdil skoro každý rok, chtěl jsem si vždycky přivydělat tenisem, někdy na dva měsíce, někdy na měsíc podle toho, jak mi to dovolovala práce tady, protože jsem dělal sezónně.
Jak to bylo dál?
Oni podle mě moc nevěděli, co se mnou, kam mě píchnout, a zřejmě byl tlak na to zneužít mě pro jejich zdejší účely, že bych musel donášet na lidi doma, který jsou kolem mě, a toho jsem se bál, to bylo něco zcela jiného, než jim říkat něco o lidech kolem tenisu někde v západním Německu.
Říkal jsem si, nejsem hrdina, abych šel proti nim, na to nemám – buď budu držet hubu a krok a dělat to, co chtějí a co na mě ještě budou chtít, anebo se musím zdejchnout. A ke všemu mají na mě ten podpis… Přestal jsem se bát toho, čím mě v tom roce sedmdesát a sedmdesát jedna strašili, že pokud bych zůstal venku, že se mým rodičům nebo mému bratrovi může něco přihodit. Z toho už jsem vyrostl.
Bráchovi ještě nebylo osmnáct, a mně se naskytla možnost, jak ho poslat jinou stranou, jak se říká, ven za rodičema, aniž by o tom kontráši věděli, zatímco jsem jim podsunul, že bych mohl jet do Anglie za panem Ilovým, na kterém měli oni zájem – byl původem z Čech, dobře se znal s mým otcem a já ho znal ještě z roku šedesát šest, kdy měl táta poslední nasazení ve Wimbledonu. Bylo mi jasný, že když řeknu, že jedu za rodičema, tak do toho budou šťourat a třeba řeknou ne. Ale když řeknu, že jedu za Ilovým, že jsem od něj pozvaný, tak to mělo nějakou váhou.
V tichosti jsem si sbalil to nejdůležitější, prodal jsem auto a koupil si takovýho starýho Bavoráka, z třicátých let, kterýho bych mohl v Německu dobře prodat, a v březnu 76 jsem přejel přes Rozvadov do západního Německa s tím, že tam zůstanu.
Oficiálně, s vědomím kontrarozvědky…
No právě, to byl ten můj průšvih.
Jak k němu došlo?
Že odjíždím natrvalo, jsem pro jistotu neřekl, ani své dívce, kterou jsem tady měl a se kterou jsem počítal do budoucnosti. Ta mi to měla potom za zlý, že jsem ji tu nechal na holičkách, ale mně v té době šlo o všechno, byla to hra vabank. Chtěl jsem ji dostat ven oficiální cestou, že by se formálně vdala za člověka, kterého jsem měl připraveného, jenže problém byl, že její bývalý manžel, ona byla rozvedená, nechtěl pustit její dceru. Ženicha jsem pro ni měl, byl i za ní v Praze, papíry byly připravený a ten její bývalý řekl ne. Tak jsem potom vymyslel ten plán X, na kterém jsem shořel. Dojeli jsme vlakem do Svilengradu, a tam začala ta moje konečná stanice, tam nás zatkli.
Vyrazil jste pro ni na Východ s falešnými papíry?
No, založil jsem fiktivní reklamní agenturu a udělal s vybranou zájemkyní jako kontrakt – focení, i s její dcerou, na slunečném pobřeží. Měli jsme sraz v Bulharsku, ony tam přijely, a ve chvíli, kdy jsem potřeboval její pas, s její fotkou a štemplem, jsem jí řekl, že musím ještě vyřídit ruské vízum, že pojedeme do Soči, což ji taky zachránilo, protože mohla tvrdit, že ty papíry jsem jí odebral. Měla mé potvrzení. No a s těmi tak zvaně použitými papíry jsme přijeli vlakem v noci do Svilengradu na bulharsko-tureckých hranicích, a tam jsme zůstali, tam se to prozradilo.
Její pas jste měl u sebe a ukázal jste jiný, který jste měl připravený?
Ano, a já měl německý pas na jméno Maier, fotograf.
No a jak na to tedy přišli – nelíbil se jim váš gesicht?
Nevím, mohlo to být i na udání. Taky mohli udělat chybu oni. Já měl pas pro ni i pro holku a z příletu do Sofie měli jednu výjezdní doložku pro obě, ale na tom svilengradským přechodu se ptali, kde je ta druhá? „Ony mají společnou.“ „To není správný.“ A to byl možná důvod, proč do toho začali šťourat.
Takže blbá náhoda?
Mohla to být i blbá náhoda. Kdyby se nám to bývalo bylo podařilo, jak se hezky česky říká, tak na tý turecký straně jsem měl připraveno všechno tak, abychom mohli odletět do Německa.
Co bylo dál?
Kriminál.
Eskortovali vás do ČSSR…
Ne hned. Já byl pořád ještě Maier, zatímco se hned prozradilo, že Anička je Češka – neuměla německy, a když ji zmáčkli, tak se rozbrečela a mluvila o fotografovi, který jí slíbil, že ji dostane na druhou stranu, což bylo tedy domluvený, kdyby nás chytli, protože v té době existovala možnost – a já jsem to měl přes bráchu jištěný, když se do určitý doby neozvu, tak zburcuje advokáta, a ten mě najde a vyplatí mě – tehdy se platilo výkupný za ty, kteří se snažili někoho převézt, osm tisíc marek, což bylo běžný – Bulhaři rádi kasírovali, to se vědělo. Jenže to taky někde krachlo, ten advokát se ke mně vůbec nedostal. Během necelého týdne mě převezli ze Svilengradu do Sofie a Aničku s dcerou poslali do Prahy. Ona pak udělala chybu, že v době, kdy byla sledovaná, volala ven, ať mi pomůžou, že jsem tam zůstal.
Oni to odposlechli …
Podle všeho to odposlechli. Jednoho dne mě přivedli na výslech k německy mluvícímu Bulharovi a on povídá – also Herr Javorský, skončili jsme, spadla klec, soudruzi z Prahy si pro vás přiletí. Takže pro mě přilítl ten OK-BYL, vzali mě na Ruzyň a od té doby to běželo. Nejdřív sedmnáct měsíců vazby.
V Ruzyni…
Chvílemi jsem byl na Pankráci, ale většinou v Ruzyni. Pak byl soud, vojenskej. Obhájce mi určili ex offo – do toho směl vstoupit jen voják. Šlo to před dva senáty Vyššího vojenského soudu v Příbrami – předseda toho jednoho senátu mě soudil a předseda toho druhého senátu mi dělal obhájce. Takže když bylo hlavní líčení, zakázal jsem mu mluvit a hájil jsem se sám. Nicméně rozsudek byl dohodnutý už předem.
To byl tajný proces.
Veřejnost byla vyloučená. Akorát k vyhlášení rozsudku potom směli příbuzní. Ty jsem žádné v Československu neměl, tak tam přivedli nějakých šest lidí, které si vybrali.
Jak zněl rozsudek?
Paragrafů bylo více, to aby vznikl dojem, že jsem
nejen zradil vlast, ale i páchal další odsouzeníhodnou
kriminální činnost jako pašování atd. Vše
ale převyšovalo: vyzrazení státního tajemství cizí
moci, paragraf 105 t.z., kde ve 3. odstavci začínala
trestní sazba od 12 let ve 3. NVS, a kromě ztráty svobody
i ztráty majetku a vojenské hodnosti. Dostal
jsem třináct let. Dva měsíce na to 13. prosince to
potvrdil Nejvyšší soud a poslali mě do III. NVS do
Valdic, kde jsem po sedmnáctiměsíční vazbě strávil
pak ještě skoro osm let – od roku 1978 až do toho
roku 1986.
Byl jste někdy, kromě čs. VKR v 1. pol. 70. let, ve
spojení s nějakou tajnou službou?
Nikdy před tím a ani po mém propuštění – pouze
několik měsíců po únoru 86 jsem byl taktně a
s mým vědomím sledován spolkovou BND pro bezpečnost
moji i mé rodiny – oni mě upozornili i na to,
že dívka ze Švýcarska, se kterou jsem se v Curychu
seznámil, je řízena StB.
Takže 13 let jste dostal za Aničku…
Více méně.
Co bylo Valdice LP 1978 za svět…
To by bylo na hodiny povídání… Ono to je tak –
člověk slyší, co se dělo v 50. letech, a nedovede si to
představit, a slyší, co se dělo v 70. letech nebo 80.
letech, a taky si to nedovede představit. No přežil
jsem to a přežilo nás víc – Jiří Wonka ne, stejně
jako Jirka Gans, který dostal patnáct let za to, že si
půjčoval časopisy a desky s hudbou na americkém
velvyslanectví a zemřel se zničeným zdravím dva
měsíce po 17. listopadu 89 a svém propuštění – už
v tom 78. roce, kdy jsem přišel do Valdic, byl z devadesáti
procent odepsaný. U každého podle mne
hraje velkou roli motivace, jak dalece je člověk motivovaný
těm podmínkám vzdorovat. To je podle
mne strašně důležitý, a to si myslím na sto procent.
Tak to platí i v civilu, v měkčí, ale možná o to
záludnější formě…
Jistě. Magor ve Valdicích napsal Labutí písně – já
byl jeden z prvních, kdo je četl, ale mně to tehdy a
tam nic neříkalo, obdivuju je až dneska. Já si tam
čmáral taky spoustu věcí, sám pro sebe, čemu jsem
chtěl věřit. V životě jsem se neučil třeba latinu, a
tam jsem si v knihách, kterých bylo nedostatek,
a byly hlavně špatný, vyhledával latinské citáty.
Prostě to ve mně znělo. Dneska to může znít banálně
nebo nadsazeně, ale tam jakákoli činnost, byť
by se jevila z venku jako nesmyslná, byla doslova
vykoupení.
Jak vypadal „všední“ den ve Valdicích, což je
možná otázka napřeshubu…
Především si člověk musel ten pobyt odpracovat,
zaplatit zpětně sedmnáct měsíců vazby, stravu,
nocleh, bachaře, eskorty, soudy… Já měl za vazbu a
soudy zaplatit něco kolem třiceti tisíc. Odpracovat
ve Valdicích třicet tisíc, což byl tehdy hodně dobrý
roční plat na svobodě, bylo skoro nemožný. K tomu
se ještě načítaly náklady ve výkonu trestu, to znamená,
že každý den stál řekněme sto padesát, sto
osmdesát korun, který vám strhli z platu, takže
člověk, když skutečně makal, tak dostal stovku
kapesnýho, za kterou si mohl koupit tabák, čaj,
cukr, a to bylo asi tak všechno. No tak kriminál…
Dostali jsme nějaké erární ošacení, dali nám najíst
a měli jsme svoji postel. K tomu mříže, dřina, dozor,
bachaři, spoluvězni, konfidenti… Člověk musel být
permanentně ve střehu, neustále si hlídat okolí.
Tadyhle mám knížku od Honzy Beneše, který byl na
Ruzyni dvacet let přede mnou a měl tam stejného
konfidenta – konfidoval a po těch dvaceti letech tam
byl nasazený i na mě. Zdeněk Morkes se jmenoval…
To byl celou dobu po kriminálech?
Vždycky byl nějakou dobu ve vězení, pak ho pustili,
on něco ukrad, tak ho zavřeli a dali ho zase jinam,
kam potřebovali – aktuálně – třeba na Mírov, aby
donášel tehdy na Škutinu.
To měl de facto funkci režimní zloděj…
Jo venku mohl krást nebo podvádět a pak šel zase
bonzovat do nějakého vězení.
ČSSR to byl úžasný systém…
Byl.
Podařilo se vám navázat kontakty ven?
To byla moje první starost – vybudovat si nějaký
kontakt ven, abych mohl podávat z Valdic zprávy.
To byl ale běh na dlouhou trať. Asi tak po pěti letech
se mi podařilo dostat z Valdic ven moták přes spolehlivou
osobu, na kterém bylo popsaný šifrovaný
písmo a návod na to, jak jej psát a číst. Ze začátku
jsem měl stažený zadek, protože jsem si říkal, že
když to rupne, tak se odtamtud nikdy nedostanu.
Nejdřív jsem tedy pouštěl takový…
… pokusný balonky.
Jo zkoušel jsem to, kdyby se zakousli, ale procházelo
to. Navíc jsem se všude vyptával, jestli někdo
má nějaký kanál, že to chci.
Odváděl jste skrz potencionální konfidenty
pozornost od skutečné cesty…
Jinak to nešlo.
A zprávy ven jste posílal normálně v zašifrovaných
dopisech…
Ano v dopisech pro moje rodiče.
Do Heilbronnu.
Ano. Směli jsme jednou za tři neděle napsat
dopis velikosti A4. Naučil jsem se psát tak drobným
písmem tužkou, že kdybych to psal na stroji, tak by
to bylo šest, sedm A4. Takže jsem psal, a když pak
už máma věděla, jak to číst, tak mi sama mohla posílat
zprávy. Jenom, když jsem tu zprávu poslal, tak
jsem musel počítat, že oni to můžou zadržet a že to
trvá třeba čtrnáct dní, než to dojde poštou.
Kdo byl ten spolehlivý člověk, který vynesl
moták s šifrou?
To byl Jirka Hohl, seděl taky za špionáž.
Žije?
Žije, ve Stuttgartu.
Jste v kontaktu?
Furt. Já jsem kmotr jejich první dcery.
Ty šifrované dopisy se dochovaly?
Jo, jo, mám je tady.
K čemu jste ten tajný kanál využíval?
Především jsem chtěl vyhlásit hladovku, veřejně,
aby se o tom dověděla západní veřejnost. Já byl
na protest proti nespravedlivému odsouzení a neopodstatněné
šikaně celkem třikrát na hladovce,
dvě byly částečně úspěšný, by se dalo říct, a ta třetí
byla úplně úspěšná.
V čem byla „úplně úspěšná“…
Tu poslední, kterou jsem vyhlásil, byla stodenní,
i když sto dní člověk nejíst nevydrží – po třiceti
dnech mě odvezli na Pankrác a byl jsem pak uměle
vyživován. Doktor Pavel Šašváry tam nade mnou
jako nad starým hladovkářem víceméně už mávnul
rukou a říkal, co chci. To bylo v roce osmdesát tři,
na patnáctý výročí okupace – akorát jsem nešel
jedenadvacátého srpna, protože to byla neděle a já
bych neměl komu předat stravenku, takže jsem ji
odevzdal už v pátek svému vychovateli, který z toho
byl úplně vedle – ty ses zbláznil, spustil na mně a že
ho kvůli mě zavřou.
Jak jste zařídil, aby se o tom venku vědělo – to
jste poslal šifru předem?
Právě o to šlo, dostat to ven, to byla jediná obrana,
to, čeho se báli a co jim mohlo uškodit. Čili já jsem
v dopise rodičům šifrou v dostatečném předstihu
sdělil, že 21. srpna v 83. roce vyhlašuji hladovku –
ať to tedy pustí dál s tím, že je na to embargo na ten
den do večera.
A tak to i proběhlo, já jsem vyhlásil hladovku, a
ještě ten den večer to hlásily Svobodná Evropa,
Hlas Ameriky, BBC, všechny možný vysílačky a
psaly o tom exilové časopisy, Reportér, Pelikánovy
Listy, Svědectví. Všichni to věděli. Venku bylo vše
připravený, máma to všechno předala dál.
Paráda, skvělý – to musel být nejen ve Valdicích
poplach a vzájemné podezírání…
No právě, oni měli za to, že to musel někdo ten
den vynést ven a volat na Západ, pochopitelně
nějaký člověk ze systému, tak z toho byli úplně
vedle, podezřívali se navzájem.
Jak to s hladovkou dopadlo?
Především jsem dosáhl toho, že se můj případ
dostal do všech médií, což byl vlastně první krok
k tomu, že jsem v osmdesátým čtvrtým dostal
jako valdický vězeň německé občanství a byl jsem
připraven na to, aby mě mohli zařadit do nějaké
výměny – bez toho by to nešlo, jako čs. občana by
mě nemohli vyměnit.
Řekl jste o hladovce někomu ve Valdicích?
Věděl to Magor, že toho jedenadvacátého jdu, a s
mým kamarádem Petrem Mrózem jsme ještě připravovali
nějaké věci. A když jsem se pak vrátil vyhladovělý,
tak sháněl všechny vitamíny.
Věděl jste před Valdicemi, kdo Magor je?
Jen z doslechu – fandil jsem tehdy jinému druhu
muziky – a prosazením víkendových diskoték na
Nové Rabyni jsme se snažili „obrodit“ Husákovu
mládež o ABBU, Bee Gees, Stones a další.
Jak jste se s Magorem ve Valdicích potkali?
S Magorem to bylo tak, že nás jednou dali omylem
k sobě. Byl jsem na cele, odkud byl výzor na vycházkový
dvůr pátýho oddělení, kde byl právě Jirka
Hohla, a já mu z okna cely něco házel, koněm, aby si
to přečet, někdo to zahlíd, prošvihlo se to a za trest
jsem dostal zákaz balíčku a dalších věcí, a taky mě
přeřadili na jinou celu, abych neměl to okno do
dvora. To bylo nahoře, kde nás bylo třicet lidí na
cele, a na palandě pode mnou byl Magor. Bezpečáci
to přehlídli, a tak jsme se seznámili.
Večer jste si povídali …
Intensivně, tomu se říkalo pelest – já byl na
horní a on na dolní. Celé noci jsme prošeptali a
samozřejmě jsme chodili i na vycházky, kde jsme
spolu mluvili. Skrz něj jsem se seznámil s Jirkou
Gruntorádem, který dělal na stejném oddělení ŽBS
Návleku, co já, ale do té doby jsem ho neznal.
O čem jste se s Magorem bavili?
Já měl v těch 70. letech hlavu v pejru – co bude
se mnou, s rodinou, s Aničkou…, a nějakých Dva
tisíce slov nebo Charta šly mimo mě. Dělal jsem na
Nový Rabyni barmana. Měl jsem kamaráda, který
lítal jako stevard, vozil mi ty nejnovější desky a my
tam udělali diskotéku. Měl jsem tam dobrýho diskžokeje
Strakoše, což byl známý ze studií. Začal mi
tam jezdit každý pátek, sobotu, neděli a bylo z toho
takový best disco in town, kde se hrály ty nejnovější
hity, takže jsme taky nebyli režimem zrovna vítaný.
Ale co je disent, to jsem fakt nevěděl.
Do toho vás zasvětil Magor.
Jo, vyprávěl o Bondym, o Havlovi a všechny ty
věci okolo. Otevřel mi tam bránu do jiného světa, a
protože věděl, jak smýšlím a co dělám, tak říkal, ty
jsi náš člověk, já tě beru, seš chartáč.
Tak jste se stal chartistou ve Valdicích…
No ale já o tom vůbec nevěděl. To mně Magor řekl
až po listopadu 89, kdy jsem sem začal jezdit, že mě
někde napsal. Jirka Gruntorád se podíval do seznamů
signatářů Ch77 a povídá: „Ty vole, jméno souhlasí,
všechno souhlasí… Kde jsi to podepisoval?“
Já mu říkám: „Ty vole, jak bych to mohl asi podepsat?
Do osmdesátého šestého jsem seděl a pak mě
z basy odlifrovali rovnou na letiště a ven…“
Magor za vás podepsal Chartu, ale když byl
v base v 88. roce a my mu se Standou Pencem ve
Vydří přeložili na baráku střechu a udělali mu
tam dvoumetrový nápis z bílých tašek AŤ ŽIJE
CHARTA 77, tak se čílil…
No, on se taky nikoho na nic neptal…
Jak dlouho jste spolu byli na cele?
Nevím jak dlouho, ale určitě to bylo tak měsíc,
měsíc a půl – doslova a do písmene jsme se sčuchli.
Bylo to v době, kdy psal ty Labutí písně, a já, protože
jsem si ho považoval, tak jsem mu dával číst ty svý
verše, což on charakterizoval jako sračky. Musím
ale říct, že jako střízlivej, v kriminále, to byl zlatej
člověk, neskutečná knihovna, neskutečný rozhledy,
názory…všechno, nádhera, ale jakmile přišel
ven, ženský, chlast a už řádil.
Ty verše, máte je, jsou zachovaný?
Jo, pár … Můžu vám je poslat, když mi dáte
svoji e-mailovou adresu. Je tam jedna od Magora,
kterou jsem tam vsunul, a asi dvě nebo tři jsou ode
mne… Sračky… já vám to řeknu takhle. Já jsem ve
Valdicích odseděl minimálně sto šedesát, sto sedmdesát
dní na samotce, a tam to nejde jinak, než
když komunikujete sám se sebou a vytvoříte si nějakou
základnu. I to hraní s těma slovy, snažit si
zapamatovat nějaké spojení, to všechno ubíjí čas
a procvičuje mozek. Do dopisů jsem psal pohádky.
Nesmělo se psát o ničem, co se tam děje, takže
jsem psal o něčem imaginárním. Vysníval jsem se
z toho všeho… Mít možnost snít, to byl pocit svobody,
který byl až fyzický a byla úleva, když to člověk
mohl nějak zachytit, napsat na papír, byť to byly
třeba jenom říkanky.
Znáte Tuláka po hvězdách?
Nejen že ho znám, já ho znám nazpaměť a můžu
říct, že je to velice podobný. Člověka můžou oloupat
jako cibuli úplně do naha, jednu slupku po druhý,
ale furt tam něco zůstává, co vám nikdo nemůže
vzít. A to je to, co vás nakopne – vzdor proti prázdnu.
Jakmile jim člověk něco provedl, třeba i malinkýho,
ale provedl, o svý vůli, myslel si a konal po
svém, tak ho to okamžitě nakoplo.
Třeba jsem si ze zdravotních důvodů prosadil civilní
boty, které mi mohli rodiče poslat z Německa,
a tamní švec mi do nich udělal špionážní podpatek,
kde jsem měl věci, který jsem potřeboval – mimo
jiné i hodinky, které byly jako rádio.
To jste měl ve Valdicích…
To jsem měl ve Valdicích a možná, že ty boty
chodí ve Valdicích dodnes, protože já je tam klukům
nechal, když bylo jasný, že jedu pryč.
Ve Valdicích jste poslouchal Svobodnou
Evropu?
Na cele to pochopitelně nešlo, tam bylo moc uší.
Nejbezpečnější to bylo na samovazbě, kam se ale
člověk nenechal zavřít pro to, aby poslouchal rádio.
Navíc člověk nevěděl, kam ho šoupnou, některý
kobky na tom třetím byly úplně dole, v podzemí, tak
jestli tam vůbec bude signál. Ale máte pravdu, několikrát
se mi ve Valdicích podařilo chytit Svobodnou
Evropu.
Tak jste nakonec tím špionem byl, úplnej
James Bond.
Když mě kvůli tomu zavřeli…
Za co jste byl na samotce?
Většinou to byla hladovka – třikrát jsem tam byl
za hladovku. Pak jsem tam byl jednou za ty nedovolený
kontakty s dalším prvohlavovým odsouzeným.
Jak tam fungoval vězeňský obchod?
Protože jsem tříčtvrteční Žid, tak jsem samozřejmě
obchodně nadaný, a já tam obchodoval – do
slova a do písmene.
Jak to probíhalo?
To probíhá tak, že každý tam jde po tabáku a po
čaji, stovka na měsíc nikomu nestačí, a teď se s tím
nějakým způsobem kšeftuje. A když je to na dluh,
který je ne vždy splacený, tak tam musí být přirážka.
Jestli jsem zaplatil za vietnamský čaj korunu
osmdesát, tak jsem ho prodal za tři koruny na dluh.
A potom, když přišla výplata, tak buď zaplatil nebo
nezaplatil, a i když bylo něco nezaplacený, tak vám
z toho něco zůstalo, a to jsme používali na takový
věci, že jsme si obstarávali knížky, který tam nebyly,
nebo jsme si koupili česnek, přes chodbaře, nebo
cibuli, jablko navíc. To byly zlatý doly. Samozřejmě
to něco stálo. Já jsem tam přestal kouřit, abych tam
mohl kšeftovat – jinak to nešlo, to by člověk všechno
prokouřil. A pak někdy přišel balík, který byl vyvážený
na gramy. Já tam za těch osm let dostal asi
jenom tři balíky, z kterých jsem měl tak tisícovku
– to bylo všechno předem objednaný, tabatěrka, barevný
cigára a podobný poklady, protože všichni ti
Nihil-Kingové museli mít něco extra. Takže já celý
balík prodal a měl jsem svoji tisícovku, kterou jsem
pak obchody rozmnožil.
Měl jste kšeft sám, nebo jste měl nějaké obchodní
příručí…
Ne, to nešlo, ale lidi si mezi sebou zakládali kolchozy,
a pak byli ti, kterým věříte. To byl Jirka
Gruntorád, který tam ovšem přišel později, myslím
až ve čtyřiaosmdesátým, byl tam Magor. Já měl kolchoz,
tedy že jsme měli věci dohromady, s Petrem
Mrózem, a to byl zlatý člověk, zloděj, který kradl
všechno, co bylo státní, a dovedl o tom skvěle vyprávět,
jak přijde do samoobsluhy a na co se podívá,
je jeho. Měl samozřejmě odmotáno, jak se tam říká,
mnohem víc, než já. A ještě před tím byl několikrát
zavřený.
Zažil jste ho pak na svobodě po listopadu?
Zažil. Když ho pustili, volali jsme si a řekl jsem,
když bude potřebovat pomoc, ať přijede. Jezdil za
mnou po devadesátém roce do Německa, a když
jsem se vrátil sem, pomáhal mi stavět barák, a když
jsme byli na dovolený, tak to tady hlídal. Život dělá
hlouposti, ale můžu říct, že málo komu bych svěřil
klíče od baráku včetně platební karty kromě něho.
…
Zloděje z Valdic.
Jo byl to kluk, který se v životě nijak neprosadil,
ale za tu dobu, co jsme tam spolu byli, sociálně vyrostl.
Byla s ním strašná sranda. Bohužel je už po
smrti. Někomu dělal tak zvaně bílého koně, a ten
někdo ho pravděpodobně otrávil.
Jak vlastně dopadla Anička?
Ta se potom provdala do Švédska ještě v době,
kdy jsem byl zavřenej.
Nijak ji nepostihli?
Já tu vinu víceméně vzal na sebe a jí jsem sehnal
Lžíčaře, nejlepšího advokáta, co šlo, který měl
všude kontakty. Dostala podmínku, a když jí vypršela,
tak se provdala do Švédska. Jednou jsme se
viděli, ale to už prostě odjel vlak.
Tak a jsme stále toho 11. února 1986 na tom
Glienickým mostě. Nedopověděl jste, co se vám
honilo hlavou, když jste přes něj přecházel z bezmála
desetiletého komunistického kriminálu do
svobodného světa…
Když jsem po něm šel, viděl jsem berlínskou zeď
a dole ty hodně kalný vody, tak první, co bylo, že
mi v hlavě vyskočilo Bridge Over Troubled Water,
Simon a Garfunkel. Tak to bylo takový jako nadšení.
Vyskočila vám v hlavě ta melodie nebo název.
Název, to byla ta situace, kdy přecházíte odněkud
někam, něco překonáváte a opouštíte. Já ten
most poznám i po tmě. Nedávno jsme se dívali se
ženou na televizi, a tam byl na něj záběr. Povídám,
hele můj most, a žena, takovej ošklivej a krátkej. a
já, nevím, mně se zdá krásnej. A víš, jak mi trvalo
dlouho, než jsem přes něj přešel?
Co jste pak v Německu dělal, jak jste se živil?
V prvních měsících jsem jezdil po různých konferencích
po Evropě, setkával se s členy skupin
Amnesty International. Pak jsem byl pozvaný od
CDUP do Anglie, s kterými jsem absolvoval taky
řadu akcí. Takže tři, čtyři měsíce v roce 86 jsem byl
na cestách a chtěl tak aspoň trochu odčinit to, co
všechno pro mě udělali. Třeba jen ti Heilbronnský,
který mě neznali a sesbírali sedm a půl tisíce podpisů
za moje propuštění. Stáli před čs. vyslanectvím
v Bonnu a manifestovali a tak dále. Amnesty
International pak chtěli ukázat, že ta jejich snaha
není marná, že má efekt, takže jsem se to snažil
takhle odpracovat.
No a začal jsem hrát znovu tenis – de facto jsem
v té době nic jiného neuměl. Navíc jsem byl deset let
pozadu – za deset let byl svět, z kterého jsem odcházel
do vězení, kdesi daleko za obzorem. Já nevěděl,
co je platební karta, nebo jsem si notoval písničku,
která byla hitem před patnácti lety. To byl úplně
jinej svět.
Takže jsem znovu začal s tenisem, u kterého jsem
zůstal do té doby, než jsem měl zase bouračku – a
tentokrát to bylo o život. A když jsem nemohl už
dál hrát, založil jsem v roce 1991 Bohemia Agentur.
Ve čtyřiceti letech jsem začínal s holým zadkem.
Nejdřív jsem dělal takový zprostředkování a nakonec
jsem tady zorganizoval několik veletrhů pro
německé firmy, které jsem tady prezentoval. Naučil
jsem se to, co jsem nikdy neuměl. Najednou je ze
mě stal expert na stroje, které vyrábí kartonáž.
Živím se tím, že hledám v celém světě stroje a lidi,
kterým to pak prodávám – do Mexika, do Austrálie,
na Filipíny, České republiky… To je můj obchod a je
to strašně práce – nemám žádnou administrativu.
Zúročil jste svou zkušenost z Valdic. Kdy jste
se rozhodl napsat paměti?
No Jirka Gruntorád mě s tím leta uháněl. Seděli
jsme spolu, když byla volba prezidenta, fandili jsme
Karlovi, a ten hajzl ho přetrumfnul, respektive
nepřetrumfnul, ale vyhrál podvodem, podvodnýma
článkama to stáhnul na svoji stranu, a Jirka povídá
– všechno to, co jsi prožil, kdybys to sepsal, přispělo
by k tomu, aby tady nevyhrávali zemani, ale knížata.
Pak jsme spolu jeli do Vydří na Magorův funus,
vy jste tam byl myslím taky, a zase celou cestu do
mě hučel. No a když letos v březnu propukla koronavirová
krize a najednou bylo ticho, přestal vyzvánět
telefon, říkal jsem si, co budu dělat? Tak jsem tyhle
dvě bedny plný různých poznámek, článků etc.
začal sortýrovat s tím, že si třeba na něco vzpomenu.
Pak se mi do ruky dostali tajné a neskartované
spisy StB a VKR vedené k mé osobě – tedy něco, co
jsem k tomu finalizování mých pamětí potřeboval, a
řekl jsem si, tak jo, začnu to psát. Po dvou měsících
jsem byl tak daleko, že jsem si říkal, že už budu
jen dopisovat. Nyní mám rukopis připravený
k redigování a doufám jen, že se mi podaří sehnat
nejen dobrého redaktora, ale i vydavatelství, které
to mé životní memento nabídne svým čtenářům
v dohledné době v literární podobě a že se jeho
vydání ještě ve zdraví dočkám.
Lepíte modely lodí?
Nelepím, ale sbírám je. Mám jich asi šedesát, obdivuju
je a miluju je – jen plachetnice! Začal jsem
tím, že jsem si koupil encyklopedii o plachetnicích,
což mě úplně fascinovalo. Věděl jsem, že velkou
plachetnici si už za tohoto života nepořídím, ale
modely, jak vidíte, jsou všude.
Tak šťastnou plavbu s tulákem po hvězdách.
Petr Placák
Krátká anotace k připravované publikaci „Most špionů, aneb má cesta z pekla ke svobodě…“
Jedním slovem dobrodružný , jistě nevšední ale i poučný životopisný příběh autora – syna předního čs. tenisty 60-tých let, který se v době vojenské služby po okupaci v roce 68-69 dostane nedobrovolně do osidel vojenské kontra rozvědky (VKR), ze kterých se mu podaří vyprostit až po několika letech útěkem i s rodinou do západního Německa. Ale protože se nechce vzdát své lásky, kterou musel opustit v Československu, odváží se záhy po své emigraci riskantního tahu, který žel nevyjde a on končí s rozsudkem vojenského soudu na mnoho let v nejtěžším komunistickém žaláři.
Napínavý příběh graduje, až do doby, kdy se jeho matce podaří lety vyburcovat řadu organizací a politiků na západě včetně prezidenta USA Reagana a autor je zařazen do výměny špionů . Jeho osobní příběh je pouze hřebíčkem, na který věsí autor svůj obraz tehdejší doby, ve kterém dokresluje s nadhledem nejen poměry ve vězení, ale i boj politiků na západě za tehdejší vězně svědomí uvězněných v komunistických vězeních a pracovních táborech v době tzv. „normalizace“ – (takových jako on byly stovky). Barvitě líčí otřesné poměry pro odsouzené a komunisty dodnes popírané vraždění a činy proti lidskosti mocenského aparátu té doby vůbec. Poměry té doby, tak jako příběh sám, jsou popisované lehce srozumitelným a přesto až do konce napínavým stylem a autorovo líčení nejen ukazuje, ale i poučuje o síle vůle a mohutnosti duševního potenciálu v nás lidech, který by nám neměl chybět ani v běžném životě dnešní doby, více jak 40 let po událostech, kterou autor ve své knize autenticky líčí. Tím nám připomíná že i tato doba je žel znovu plná nejistot a nezakrytých snah komunistů ovlivňovat nejen náš dnešní život, ale i naši svobodomyslnost.